Lament vánočního stromečku

Začátek ledna je zvláštní doba. V novém roce jsem se vydal pondělním ránem do práce, překvapilo mě, kolik stromků je po vánocích u popelnic. Nic zvláštního, řeknete si, ale zkuste se na to podívat trochu jinak. 

Kolik vás stál na Vánoce stromeček, který jste si přinesli domů a ozdobili? Jak dlouho vlastně u vás doma byl a usychal? Pár dní? A kde skončil? Zkoušeli jste někdy ty uschlé smrčky, jedle, borovice spočítat? Je to opravdu dobrá investice kvůli jednomu dni?

Napadlo mě se na to podívat pohledem právě stromečku vánočního. Jaká byla jeho cesta?

Poprvé jsem vykoukl z hlíny na světlo, když na obloze hřálo sluníčko. Okolo mne bylo spousta takových, jako já.

Čerstvě vyrašených mladých stromečků.

Jedličky, smrčky, dokonce sem tam nějaká borovička.

První léto okolo nás prošlo několik skupinek výletníků, ovšem za dřevěným vysokým plotem je nešlo moc pozorovat. Byly jsme tu zavření, jak kdybychom mohli někam utéct. Na podzim výletníky vystřídali houbaři s dětmi, zimu jsem prospal. Pod krásnou bílou peřinou jsem se, se svými pár větvičkami, schovával a pochrupoval až do jara, kdy se bílá peřinka z vloček rozpustila. Kousek ode mne a ostatních jednoletých stromečků se tyčilo pár těch, které mohli pomalu předávat moudrost. Mohutných, skoro dva metry vysokých  stromů. Jedliček a smrčků.

Můj život je vlastně hrozně nudný a jednotvárný. Celý den jen stojím na sluníčku a snažím se vystrkovat další jehličky na větvičkách a sílit, abych mohl lépe dýchat. Až do zimy, kdy se opakuje stereotyp se zapadanými větvičkami sněhem.

Tuhle zimu se něco změnilo.

Přijeli nějací muži, otevřeli ohradu a vydali se k těm vzrostlým krásným, sněhem pokrytým stromům, ke kterým jsem vzhlížel celý rok. Sklonili se u nich a zařízli se pilou do jejich kmínků.

To bylo také to jediné, co po nich zůstalo. Malý, šikmo u země uříznutý kmínek.

Co s nimi asi udělají?

Proč je uřízli a odvlekly na autě pryč?

Mám se bát taky?

Proběhl mi mráz větvičkami a chtělo se mi utíkat. Moje kořeny mě nepustí. Zůstanu v téhle ohrádce a budu čekat na to, až si pro mě přijedou taky?

Co mi zbývá...

Další dvě zimy se žádní vrazi s pilami a autem neukázali. Asi jsme na ně byli moc mladí.

Pro smrčky a borovice si přijeli následující zimu.

Zůstali jsme tu jen my – jedličky.

Přijeli si pro nás další zimu. To samé auto. Ti samí dva pánové s ostrou pilou a sekyrkou. Když se mi zařízla pila do kmínku, věděl jsem, že je to konec. Že se sem nikdy nevrátím a neužiju si další jarní sluníčko ani sněhovou přikrývku, kterou ze mne právě oklepali.

Hodili se mnou na korbu auta k ostatním a odvezli do města.

Přes noc nás vyskládali k obchodnímu domu.

Ráno bylo divné. Chodilo kolem spoustu lidí a koukali na nás, měřili, dohadovali cenu a postupně odnášeli.

Ležel jsem tam na mrazu další dva dny a dvě noci. Pak si mě vybrala rodinka s dvěma holčičkami. Ten, který mě odřízl od kmínku mne zabalil do nějaké sítě a vyměnil s otcem rodiny za nějakou bankovku a pár mincí. Pak už jsem se nesl na jeho rameni směrem do sídliště.

„Mamííí, ale stromeček nosí přece Ježíšek, ne?“ Divila se holčička, která cupitala kousek ode mne.

„Ale samozřejmě, my mu ho jen koupíme a necháme na balkoně, abychom mu ušetřili práci a čas. On ho jen u nás nazdobí a dá pod něj dárečky.“ Odpověděla děvence maminka.

Výborně. Nenechají mě žít, ani růst, zabalí mě do sítě, předají bůhví komu a pak na mě budou něco věšet? Já jsem krásný sám o sobě a chci zpátky do lesa....

Na balkoně bytu rodinky jsem čekal zavázaný a skoro polámaný další dva dny. Čekal jsem na Ježíška, až si pro mě přijde. K mému překvapení naopak přišel tatínek se sekyrkou a nějakou divnou trojnožkou v ruce. Vyvázal mě ze sítě a zkusil, jestli se do trojnožky vejdu kmínkem. Nevešel jsem se. Párkrát do mne zaťal sekyrku a pak mne silou do trojnožky nacpal. V pokoji už na mne čekalo místo, kde jsem měl stát. Postavil mne na místo, trochu urovnal větve a nechal mne o samotě. Chvíli na to dorazila maminka a začala z krabic vytahovat barevné ozdoby.

Musím uznat, že se mi některé líbily.

Zdobení a ladění mého vzhledu trvalo skoro dvě hodiny. Ozdoby na větvičkách byly vahou cítit a některé větvičky jsem svěsil. Neudržel jsem je.

Stál jsem takhle přes noc. Druhý den odpoledne k mému kmínku postavily spousty balíčků s mašlemi.

Doteď jsem byl naštvaný a smutný. Do lesa se už nikdy nepodívám, nikdy mě neobalí bílá peřina zimy a nepohladí sluneční paprsky jara. Cítil jsem, jak mi začínají opadávat jehličky.

Pak se ozval zvoneček.

Otevřely se dveře a vstoupila malá holčička s očima úplně dokořán.

Všechno ze mě opadlo. Nezlobil jsem se. Nebyl jsem naštvaný. To dítko nevědělo, co mi provedli, ale z toho, jak jsem byl ozdobený a co všechno u mého kmínku leželo za dárečky, vehnalo obrovský úsměv a radost do tváře té holčičce.

Byl jsem vánoční stromeček. Seděla u mě, trhala papír z dárků na kousky a radovala se z každého nového přírůstku do jejího pokojíku k ostatním hračkám. Od první zimy to byla asi první noc, kdy jsem byl rád, že jsem tam, kde jsem kvůli té malé.

Ověšený ozdobami jsem vydržel ještě týden. Jehličí mi začalo citelně opadávat a tak ze mne ozdoby sundali.

Teď... Ležím u popelnice po boku dalších tří takových jako já. Na několika jehličkách, které mi zbyly na větvičkách, mám zbytky ozdobných blýskavých pramínků. Lidé kolem mě chodí a ani si mě nevšimnou.

Teď čekám, až mě někdo odveze, ani nevím kam, ale vím, že tohle je můj konec.

Svůj účel jednoho večera a jednoho rozzářeného dětského úsměvu jsem splnil a dál už mě nepotřebují.

Byl jsem vánoční stromeček...

(Některá data byla pro potřeby článku upravena)